HAVRAN

Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje 
nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné - 
když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání 
velmi jemné zaťukání na dveře - a pak už ne. 
"Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné - 
jednou jen a pak už ne." 

Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu, 
každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne. 
Toužil jsem po kuropění; - marně hledaje v svém čtení 
ulehčení od hoře nad Lenorou - již poslušné 
světice zvou Lenora - nad jménem dívky nadvzdušné, 
jež byla mou a teď už ne. 

Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohýbá je 
s hrůzou - již jsem do té doby neznal ani přibližně; 
abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání: 
"Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně - 
pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně - 
jednou jen a pak už ne." 

Tu má duše vzrušila se; řek jsem bez rozpaků v hlase: 
"Prosím, pane nebo paní, odpusťte mi velmožně; 
avšak byl jsem v polospaní, když jste přišel znenadání, 
přeslechl jsem zaklepání - je to skoro nemožné, 
že jste klepal vy" - poté otevřel jsem úslužně - 
venku tma a víc už ne 

Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách a strachu, 
dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufal snít mimo mne; 
ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení, 
jenom plaché oslovení "Lenoro!", zní zimničně, 
to já šeptám "Lenoro!" - a ozvěna dí zimničně 
jenom to a víc už ne. 

Vrátil jsem se do pokoje, velmi divě se a boje, 
když jsem zaslech trochu silněj nový šramot poblíž mne. 
"Jistě cos za chumelice padlo mi na okenice; 
podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne - 
ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne; -" 
vítr a nic jiného už ne. 

Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí 
vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné; 
bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní 
usadil se znenadání v póze velmi výhružné 
na poprsí Pallady - a v póze velmi výhružné 
si sedl jen a víc už ne. 

Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu 
vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané - 
"ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy, 
jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane - 
řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!" - 
Havran děl: "Už víckrát ne." 

"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel, 
synu podsvětí, a přece, proroku, pojď hádat mně - 
statečně, byť opuštěný žiji zaklet v této zemi, 
dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne, 
zdali najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne" - 
havran dí: "Už víckrát ne." 

"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel, 
při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne, 
rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji 
tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine, 
jasnou dívku Lenoru, kdy v náruči své přivine" - 
havran dí: "Už víckrát ne." 

"To řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení, 
táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! - 
nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři, 
neruš pokoj mého stáří, opusť sochu havrane! 
Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!" 
Havran dí: "Už víckrát ne." 

Pak se klidně uvelebí, stále sedí, stále sedí, 
jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné; 
oči v snění přimhouřeny na pozadí bílé stěny, 
lampa vrhá beze změny jeho stín jímž uhrane, 
a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane, 
nevzchopí se - víckrát ne. 


 Z P Ě T